10.11.25 bylo to fakt kruté vstávat ve tři ráno. Naše vesnice je sice malá, ale spolehlivého taxíkáře tu máme. Auto přistavil s předstihem už s vyhřátýma sedačkama. Někdy stačí málo, aby den hezky začal.
Let do Mnichova byl krátký a dostali jsme čokoládu. V Mnichově nás čeká 5 hodin v tranzitu, tak je využívám k plánování naší cesty po Japonsku. Kupuji japonskou sim přes Airalo, Suica kartu na MHD a když na mě vykoukne na bookingu nabídka tradičního japonského divadla pozítří v Hirošimě, není co řešit a kupuji i to.
11.11.25 let do Ósaky byl dlouhý 12 hodin a v tom letadle je snad pořád míň a míň prostoru. V 9 hodin místního času přistáváme v Osace a po nezbytných celních a pasových kontrolách se jdeme seznámit s japonskou železnicí.
🚄 Shinkansen (新幹線) je japonský vysokorychlostní vlakový systém. Je to nejrychlejší, nejpohodlnější a nejspolehlivější způsob cestování na delší vzdálenosti po Japonsku. A také nejdražší.
Rychlost: běžně 240–320 km/h Přesnost: odchylka jízdního řádu se často měří na sekundy. Bezpečnost: od roku 1964 žádná smrtelná nehoda cestujících.
Ani jsem nevěřila, že v tom zmatečném mumraji /pro mě je zmatečný/ dojedeme do cíle. Dojeli jsme do Hirošimi na minutu přesně /vteřiny jsem nepočítala/.
Ubytování, něco nakoupit a trochu se porozhlédnout. Pro dnešek stačí, jsme úplně “hotoví”.
12.11.25 Hirošima – tolik skloňovaný název města, že snad ani není potřeba se podrobně rozepisovat. Ráno vyrážíme do “Peace memorial park”, který je věnován obětem atomové bomby. Tady se mi fakt chce brečet. Zástupy školních dětí se chodí poklonit k památníku Sadako…
Nakonec mě rozbrečí japonský manželský pár, který poprosím, aby nás vyfotil. Poděkuji a nabídnu, že je také vyfotím. Stoupnou si vedle sebe, sepnou ruce a třikrát se mi ukloní 🥲
Samozřejmě musíme vidět Atomic Bomb Dome, který navrhl český architekt Jan Letzel a jako jediná budova v Horošimě vydržel atomový výbuch.
Navštěvujeme také hirošimský hrad, který je replikou původního, protože byl při výbuchu zničen.
Večer jsme zavítali na tradiční japonské divadlo. Milý zážitek, takový princ Bajaja v japonském pojetí.
13.11.25 z Hirošimi jedeme lodí na ostrov Icukušima, kde stojí červená ikonická brána. Celý ostrov považují Japonci za posvátný a nesmí se tu pohřbívat ani rodit.
Na ostrově žijí jelínci sika, kteří jsou také posvátní. Myslela jsem, že nejdrzejší tvor je opice, ale ta mi ještě svačinu neukradla. Nerozvážně jsme usedli v parku se svačinou v ruce a v mžiku jsem byla bez svačiny.
Lanovkou jsme vyjeli na Mount Misen s nadmořskou výškou 535 metrů. Takže brnkačka, o trochu vyšší než Říp, to dolů seběhneme 🙃 Jenomže člověk si neuvědomí, že to musí “seběhnout” na 0. A tady to nebyla cestička dolů s kopce, ale asi 2000 schodů, každý jinak vysoký. Ve 3/4 cesty to Ondrovy maratónský kolena přestaly dávat a k moři jsme dorazili za tmy.
14.11.25 dlouhá cesta na jih do Beppu. I když to dlouhá je pro Shinkansen maličkost, 3 hodiny i s přestupem. Vždycky se musím u přepážky dožadovat delšího času na přestup. Vždy mi s úsměvem sdělí, že to je” enough”, tak si vždycky nechám přidat ještě 15 minut. Ona ta orientace a rychlost už není co bývala 🙂
Už jak jsme dorazili do Beppu, cítila jsem, že tady se mi bude líbit! Chvíli jsme courali podél moře, protože do ubytovacího času nám zbývaly ještě dvě hodiny. Téměř všude mají check in v 15.00 nebo 16.00.
Majitel našeho ubytování je velký fanda do různých komiksů a Pokémonů a podle toho vypadalo ubytování.
15.11.25 Beppu je druhým největším zdrojem horké pramenité vody na světě po Yellowstonském národním parku v USA a největším v Japonsku. Je domovem pro více než 2 500 pramenů, z nichž mnohé nabízejí různé druhy koupelí, jako jsou parní, písečné a bahnité koupele. Město se také proslavilo svými vizuálně dramatickými „pekelnými“ prameny (jigoku). No a jak já ráda říkám – srdce geologa plesá.
Večer se sešli dva Češi, Australanka, Francouz a dva Japonci na společné večeři, kterou připravili japonští majitelé ubytování – díky Toši!
A já se ještě večer musím jít podívat na tu čoudící ulici.
16.11.25 kdo nebyl v onsenu /lázni/, nebyl v Beppu. Je jich tu nespočet, my vybíráme onsen Myouban, protože vedle koupele zde jsou i historické chaloupky, kde se na kamenech nechávala vysrážet minerální sůl.
Do onsenu chodí odděleně muži a ženy /víc pohlaví jsem nezaznamenala/, chodí se bez plavek a nesmí se fotografovat. Já tam byla jednu dobu úplně sama, tak jsem si jednu fotku blýskla.
17.11.25 dnes je sváteční den. Nejenže v ČR je to svátek dost významný, protože jinak bych asi momentálně nebyla v Japonsku, ale také se 17.11.24 narodil náš vnuk Toníček a dnes slaví své první narozeniny. 😍 No ale cestovatelské boty svátek nesvátek určují další cestu. Jedeme do Okajamy. Večer navštěvujeme zahradu, která je celá nasvícená. Místy je to krásné, místy na hranici kýče.
18.11.25 Kurašiki – město, kde samurajové spravovali obchod a vodní kanály a dodnes na vás dýchá atmosféra éry Edo.
Na obrázku je obložení dřevem. Dřevo se nechalo prohořet a pak se s ním obkládaly domy – bylo to nehořlavé, izolovalo proti vodě a škůdcům.
19.11.25 viděli jste film Gejša? Děj se odehrává v historickém městě Kjóto, které kdysi bývalo hlavním městem Japonska.
V klidných uličkách čtvrti Gion můžete zahlédnout maiko v nádherném kimonu, jak spěchá na večerní vystoupení.
20.11.25 na tenhle výlet jsem se moc těšila, jen kdyby nebylo všude tolik lidí!
„1000 torii v Kjótu“ obvykle označuje slavné červené brány Fushimi Inari Taisha, které tvoří dlouhé tunely vedoucí až na horu Inari.
Ve skutečnosti jich není jen tisíc – je jich přes 10 000, protože každá brána je darem firem či jednotlivců.
Je to nejikoničtější místo v Kjótu a symbol tradičního Japonska.
V podvečer ještě stíháme navštívit budhistický chrám Kujomizu-dera.
21.11.25 Kinkakujicho 金閣寺町 zlatý chrám s krásným odleskem ve vodě a nádherně podzimně zbarvenou zahradou.
Rjóandži 龍安寺 chrám se zenovou kamennou zahradou, která slouží k meditaci. Meditovat neumím a chrám nijak nenadchl.
Ninnadži 仁和寺 – když jsme dorazili k tomuto chrámu, zjistili jsme, že široko daleko není co koupit k jídlu. Poté co jsme shlédli, jak mají vstupné rozdělené na 4 části, rozhodli jsme se do chrámu nejít. My celkem na vstupném nešetříme, ale zase nemusíme vidět každý chrám na cestě. V Japonsku nejsou vstupy nijak drahé, ale tady to trochu přepálili. Navíc jsme měli hlad, tak bychom si to ani neužili.
Také jsme ještě potřebovali stihnout “bambusový les”
Japonsko neustále něčím překvapuje. Jeden den jedete superrychlým vlakem a druhý den vyblýskanou dřevěnou lokálkou.
Na ulicích stále vidíte telefonní budky, mladí jezdí na kolech, která pamatují moji babičku, ale v ruce super mobil. Muži chodí většinou v oblecích a mladá děvčata mají holé nohy v zvláštních botkách.
22.11.25 opouštíme krásné Kjóto a cestujeme do místa našeho příletu i odletu Ósaky. Povede se nám vystoupit na jiné zastávce, ale tady naštěstí jezdí vlaky v desetiminutovém intervalu. Dnes toho moc nestíháme, jen malou procházku večerní Osakou.
23.11.25 dnešní den jsme si vyhradili na prohlídku Ósaky, města s necelými 3 miliony obyvatel. Začínáme osackým hradem z 16. století. Budova je to krásná, ale uvnitř je to takové strohé, pár samurajských obleků a listiny, vesměs vojenské reporty. Ovšem návštěvnost neuvěřitelná.
Shora je krásný výhled na Osaku.
Pokračujeme do “Rose garden”, která mapuje vývoj druhů růží někdy od roku 1830. Tady nás to moc baví, hledáme si každý tu svoji růži.
Skoro za tmy přicházíme k Sky building a zhodnocujeme, že tohle ne. Tolik lidí, až z toho začínám mít blbý pocit. Rozhodli jsme se, že už pro dnešek stačilo a nějak nemůžeme najít vstup do metra. To musíte několik pater v obchoďáku, kde se zaručeně ztratíte vy i navigace. Trochu mě uklidňuje, že i slečna, co nabídla pomoc, se v tom ztrácí.
24.11.25 z centra Ósaky se posouváme k letišti. Pro mě je to balzám na duši. Žádné davy, mačkanice, dezorientace. Jdeme na procházku k moři a z dálky vidíme “to kolo”, nevím, jak se tomu říká dnes, za mých mladých let to bylo ruské kolo. No a Ondra má ten nápad, že se svezeme. Já podobné atrakce moc nemusím, ale když mu to udělá radost!
25.11.25 dnes nás čeká strašně dlouhá cesta domů. Snad nejdelší v naší cestovatelské éře. Delší byla na Fiji, ale tam jsme byli za prvé mladší a za druhé jsme měli dvoudenní přestávku v J Koreji. Let do Mnichova trval 14 hodin, v Mnichově jsme čekali 5 hodin, hodina letu z Mnichova a k tomu 8 hodinový časový posun. Před startem v Mnichově zjistili, že se tam povaluje tablet ke kterému se nikdo nehlásí, takže ještě zpoždění kvůli vyložení podezřelého zavazadla.
26.11.25 Praha nás vítá mokrým sněžením, trochu rozdíl od příjemného podzimu v Japonsku. Ale jsme rádi, že jsme doma. A opět si uvědomuji, v jakém luxusu si žijeme. Zamilovaně si lebedím ve své ložnici, která je sice vybavená nábytkem z Ikey, ale je v ní všechno, co potřebuji. Ještě včera jsem spala v docela drahém ubytování, kde byly na zemi jen dva slabé “futony”, žádná skříň, žádná židle…
V Japonsku se nám moc líbilo, řekla bych, že Japonci žijí skromněji než my. Všude jsme se cítili maximálně bezpečně, ne každý Japonec mluví anglicky, ale rádi vám poradí, celkově to byla velmi příjemná cesta. Nebyli jsme v Tokiu, ale i Osaka na mě byla příliš hektická, zato méně turistický jih mě nadchl a prameny v Beppu byly TOP. Podzim je krásně barevný a jarní kvetoucí sakury jsou výzvou k další cestě.
Díky Japonsko. ありがとう、日本
Senior’s travels 2 